Don't leave me!

25. ledna 2011 v 22:19 | Kattye |  One-shot
Je deset hodin dopoledne a já sedim ve škole na počítači a přemejšlim. Během jednoho dne se mi obrátil celej život vzhůru nohama. Je to týden co mi umřela nejlepší kamarádka, měla leukémii. Stačilo pár hodin, a byl konec, doktoři nemohly a už ani nechtěli bojovat o něco co už je ztaceno. Vidim to jako dneska, jak sedím v chodbě, slzy v očích, a ošklivý svýravý pocit na srdci. Práskly dveře a já se s očekáváním podívam nahoru na v celku příjemného doktora, co mi přišel říct ortel který mi změnil život. " Je mi to moc líto." Ne, to ne, já tomu nevěřím! Slyšim vzdálené hlasy, všude okolo mě lítají bílé pláště a slzy. Cuknu s sebou když mi pod lavicí zazvoní mobil. Tiše si povzdechnu, a přečtu smsku. Nic zajímavého, jen kámoš ať se u něj po škole stavim. Tišečekám až zazvoní, a já budu moct konečně ven, pryč z týhle budovi. Crrrrr! Konečně se dočkam, rychle čapnu věci, vypnu počítač a rychle vypluju z učebny. Cestou ze školy se stavím tam, kde se cejtím nejhůř, ale přesto vím, že tam musím. Tiše se slzamy v očích vkročim na rozlehlý hřbtiov, a najdu potřebnou uličku. Tiše se pomodlím a pokleknu na kraj hrobu. Políbim fotku na kameni, a necham průběh emocím. Smutně si čtu pořád dokola rok narození, a rok úmrtí. "Kdybys věděla Annie jak moc mi chybíš... jak moc bych si přála abys tu byla se mnou.. Slíbila jsem že na tebe nikdy nezapomenu a že tě sem budu každej den navštěvovat. A já to dodržim... Chybíš mi Ann.." Zvednu se, popadnu vázu a jdu hledat pumpu s vodou. Po chvími zjistim že musim až zpět k bráně. Povzdechnu si, utři si slzy a mířím k pumpě. Vší silou zaberu, abych z pumpy vytlačila snad poslední kapky vody. Po chvíli přemešlení vytáhnu drobné, a vhodím je do automatu na svíčky. Koupím jí tu nejhezčí, a jdu zpět  k hrobu. Kleknu si na okraj, a zapálím svíčku. hadrem utřu spadané listí, kdžy v tom za sebou slyším kroky. Leknu se a mírně vypísknu. otočím se a za mnou stojí kluk se smutným ubrečeným výrazem. "Ahoj, nechtěl jsem tě polekat, omlouvam se" Sjedu ko pohledem, a musím uznat, že je zajmavej. Má na sobě bílé tílko bez rukávů pod kterým se rýsují dobře vypracované svaly. Na nohách staré adidasky, a k tomu seprané, ale zajímavé džíny. Jeho světle hnědé vlasy na sluníčku měli zajímavý odstín. Podívala jsem se mu do očí, a zkameněla. Měl ty nejkrásnější modrý oči, co jsem snad kdy viděla.. Lehce se posuměju, a odpovím na pozdrav. "Ahoj, nic se neděje" Rychle uhnu pohledem, a dál se věnuju kámoščině hrobu, nebo spíš oplakávání. "Ehm.. nechceš nějak pomoct?" Soucitně se na mě kluk podívá, a já zkamením. Jen nesouhlasně zakývu hlavou, a dál ho ignoruji. "Jsem Láďa a jak se jmenuješ ty?" Zhnuseně se na něj podívam a hodlam dát najevo protest. "Sakra, proč myslíš že tu sedím a brečím? Vipadam na to že bych se chtěla seznámit?!" Udiveně na mě zírá, ale po chvilce se vzpamatuje, a naskočí mu do očí slzy. Nechápavě se na něj podívam, nejsem to náhodou já, kdo by měl brečet? V očích se mu mísí bolest s bezmocí. "Omlouvam se, jsem Kattye. Co se ti stalo?" těžkopádně vstanu, mam ztuhlé nohy, a setřu mu slzu z tváře. Podívá se na mě, a nejistě odpoví... " O pár uliček dál mi leží mamka... je to dva roky co umřela, ale pořád se nemůžu vzpamatovat.. promiň že sem tě otravoval..." Další nával slz se dostav, tentokrát na nás oba. Podíváme se na sebe, a obejmeme se. Ani nevím proč jsem ho obejmula, ale cítila jsem že to musim udělat, že když to neudělám, nepomůžu mu. 

Obemula mě. tak starně moc mi připomíná mojí mamku.. kattye.. I to jméno je stejné... I její hnědočerné oči a hnědé ve větru poletující vlasy.. Je jak anděl kterýho mi poslala. Nechci jí pustit, bijím se že mi uteče... Cítím úlevu, slzy tečou proudem, ale mam zvláštní pocit, že na to nejsem sám... 

Pomalu Láďu pustím a podívam se mu do zarudlých očí. Měl zvláštní výraz, jako by mi něco říkalo že ho znám celý život. Tiše se posadím na lavičku, a pozoruji ho.. Pohled mi sjede na hrob mé nejlepšá kamrádky, ale tentokrát nepřichází bolest, ale úleva. Cítím jak si výtr pohrává s mými vlasy, a jako by šeptal tajné přání. Znova se mu podívám do očí, které jsou neskutečně blízko těm mím.. Má v očích to samé, něhu, touhu, lásku. 

Je to už dva roky co s Láďou neodmyslitelně patříme k sobě. Dohromady nás dala má kamarádka, a jeho mamka. Jako by si přáli aby to tak bylo. Miluju ho nadevše,  vím že on můj cit opětuje. 

Kattye je pro mě anděl. Světlo na koni tunelu.. Mamka by si přála abych byl šťastnej, a to můžu jedině s Kattye.. Děkuju mami.... 

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama